Ruce neudržela ani chvilku v klidu a na vnitřní straně mezi ukazovákem a prostředníkem levé ruky byly veliké, jedovatě žluté skvrny od kouření. Na stole leželo pět načatých balíčků cigaret.
Kouřila dánskou značku Cecil. Äke Stenström byl nekuřák.
"Co jsi chtěl?" zeptala se ne zvlášť vlídně.
Šla ke stolu, z jednoho balíčku vytřepala cigaretu, roztřesenýma rukama si ji zapálila a zápalku hodila na zem. Pak řekla:
"Zřejmě nic. Jako ten blbec Rönn. Ten tu pokyvoval hlavou a něco mumlal nejmíň dvě hodiny."
Kollberg neodpovídal.
"Odhlásím telefon," řekla zničehonic.
"Ty nechodíš do práce?"
"Ne, doktor mě uznal."
Kollberg přikývl.
"Bohužel," dodala. "Firma má podnikového lékaře. Vzkázal si pro mě a řek mi, abych si jela na měsíc odpočinout na venkov nebo radši do ciziny. A poslal mě domů."
Vtáhla kouř a odklepla popel. Většina ho spadla vedle popelníku.
"Už to jsou tři týdny," řekla. "Kdyby mě byl nechal chodit do práce jako normálně, tak jsem na tom byla daleko líp."
Otočila se jako na obrtlíku a šla k oknu, podívala se na ulici a zaryla prsty do záclony.
"Jako normálně," zamumlala sama pro sebe.
Kollberg se zavrtěl. Měl nepříjemný pocit, že to dopadá hůř, než očekával.
"Co jsi tedy chtěl?" zeptala se, aniž se odvrátila od okna. "Tak odpověz, proboha! Řekni něco! "